Články: Václav Větvička

Když jsem v srpnu 1963 nastoupil do Průhonic, brzy jsem od pana Stržínka vyškemral sazeničku vilínu. Čekala mě tam i další setkání s vilíny.

V Hamzově léčebně v Luži pod Košumberkem vyrostlo arboretum, které jsem měl a mám možnost již přes 25 let dotvářet.

Třeba takové trávy, ponechané neuklizené, neseřezané na svém místě. Jejich trsy za jedinou noc se převléknou do stříbřitých krajek.

Poetičtí byli naši předkové, ne že ne! Třeba taková zkušenost koncentrovaná do rčení: „Prosinec, když je mu zima, halí se v bílý kožich.“

Před mnoha lety jsem si začátkem prosince dojel do Příbrami pro skoro nové autíčko. Bylo tehdy 4. prosince, den zasvěcený svaté Barboře.

Per aspera ad astra! Přes překážky ke hvězdám! Jako kytkožrout (nikoliv vegetarián, natož vegan) mám cestu ke hvězdám snad trochu jednodušší.

V říjnu, obvykle k svátku sv. Havla se v Unhošti u Prahy jezdívaly tradičně cyklistické závody. Soutěžilo se o husu, o knedlíky, o zelí.

Nemusím vám školometsky opakovat, že slovo posvícení ani trochu nesouvisí s krátícími se zářijovými dny, zažíháním svíček, loučí, žárovek.

Ať vezmu do ruky jakoukoliv botanickou příručku, klíč či květenu, vždy je na konci o orobinci. Puškvorec, ďáblík, okřehky, zevar – a orobinec.

Není větší inspirace pro červencový fejeton, než píseň Karla Mareše s textem Jiřího Štaidla Tam za vodou v rákosí. Skvěle zpívají Walda a Eva.

Dotaz: Prosím o radu, co mám dělat se svou kalmií. Již v zimě jsem objevila, že část listů mé kalmie chřadne a zbarvuje se do červenohněda. Špičky listů hnědnou, později zhnědnou celé a opadají.

Když se tak rozhlížím po průběhu roku, napadají mne rozmanité vazby názvů měsíců s rozmanitými organismy, zvířaty, ptáky pěvci i kytkami.