Václav Větvička o posvícení a posvícenských květinách

Nemusím vám školometsky opakovat, že slovo posvícení ani trochu nesouvisí s krátícími se zářijovými dny, zažíháním svíček, loučí, žárovek.

Výraz posvícení původně znamenal posvěcení. Den, kdy byl posvěcen chrám, kostelík, kaple. A to bývala důležitá událost v životě někdejší komuny, společnosti či dědiny. A aby se na ni nezapomnělo a nezapomínalo, držely se oslavy takové události rok co rok na výroční den posvěcení. Někdy dokonce i s poutí, putováním.

A že jich u nás bylo! Slavnosti se lišily ves od vsi, město od města. Některé byly jaksi nadregionální, jak se dneska říká. Třeba takové svatoanenské posvěcení s poutí, to už za něco stálo. A to zářijové, svatováclavské a leckde možná i svatomichalské? Jakbysmet to s nimi bylo.

Úplně jakbysmet ne, protože svatováclavských posvícení bylo neskonale víc. Ovšem jen a jen oněch obřadních, společenských, provázených posvícenskými koláčky a všemi dalšími náležitostmi a atributy.

Hvězdnice novoanglická Alma Pötschke

Posvícení podzimních aster

Ony totiž u nás existují i kytky s posvícením související. Vůbec ne s obřady, koláčky a náležitostmi. Pojem posvícení je dlouhá léta, ale ne před rokem 1752, i označení kytek, rostlin, které se do plného květu dostávají koncem září. Jeden rok dřív, druhý později, ale aby nekvetly 28. září, na svátek svatého Václava, to jsem nezažil. Ten letopočet 1752 je snad evropsky významný, naše končiny mám co do znalostí času trochu zamlžené. Dříve to však nebylo.

V onom 18. století byly totiž do Evropy přivezeny ze Severní Ameriky trvalky, pro něž jsme si vymysleli termín podzimní astry. To je všem srozumitelné, jen ne botanikům. Ti znají rod Aster, ale česky mu říkají hvězdnice. Výraz astry pokládají za hovorový, lidový – pokud ovšem nemají na mysli tzv. letní astry z rodu Callistephus. Tomu ovšem páni botanikové přidělili český ekvivalent – astra. Takovými paradoxy se naše botanika doslova hemží.

Hvězdnice rostou i v Česku

Třeba takový Aster alpinus je dokonce kytka chráněná. Ony americké, jimž se za Atlantikem říká svatomichalské astry (protože rozkvétají nejčastěji na svátek sv. Michaela archanděla – a to je tam i zde 29. září), patří k několika druhům.

Ty nejposvíceňovatější, ty, jimž se říkává i u nás svatováclavské posvícení, patří k druhu Aster novi-belgii, hvězdnice novobelgické, případně k druhu Aster novae-angliae, hvězdnice novoanglické.

• Novoanglické jsou celé drsně chlupaté, novobelgické jsou spíš lysé.

Hvězdnice novobelgická Schöne von Dietlikon

Ve 20. století k nim přibyly ještě další dva druhy, každý, stejně jako předchozí, v desítkách kultivarů. Jedním je Aster dumosus, hvězdnice křovištní, druhým Aster ericoides, hvězdnice vřesovcovitá. Všechny rozkvétají v září, mnohé vydrží kvést do října. Na všechny se doptáte jako na „posvícení“, „svatováclavské posvícení“ případně „svatomichalské posvícení“. Ptejte se však lidí starších, mlaďochům to asi nic neřekne.

Svatý Václav – kamna připrav

Jsou to už trochu otužilci či spíš otužilkyně či otužilky. O svatém Václavu se totiž říká: Svatý Václav – kamna připrav! Nebo: Svatý Václav tady uklízí hady. To vypadá, jako by svatý Václav byl protipólem svatého Jiří. Při jednom hadi a štíři vylézají, při druhém jdou zazimovat. Kratší a kratší dny jsou tu, zima je za dveřmi.

Naštěstí to astrám – hvězdnicím z té krásné série svatováclavských posvícení nevadí, a ještě nás dlouhé dny budou provázet a připomínat barevné teplé dny.

Foto Shutterstock