luštěniny

Už brzy nastane čas sklizně hrášku, ale pokud jste výsev nestihli, nezoufejte. Teplá půda teď přeje i jiným luštěninám. Znáte Edamame?

Některé rizikové látky jsou běžně okolo nás. Přirozeně je vytvářejí některé rostliny, mikroorganismy či živočichové. Které to jsou?

Fazol má v kuchyni rozmanité využití, ať už ho dáváme do polévek, hlavních jídel, či jako ingredienci do různých salátů a dalších pokrmů.

Fazoly se liší barvou i tvarem lusků: Jsou zelené, žluté, fialové, v řezu kulaté, ploché. Rovněž různé barvy zrn zpestřují užití plodiny.

Cizrna beraní neboli římský hrách pochází patrně z oblasti jihovýchodního Turecka. Nejvíce se pěstuje v Indii. Vedle hrachu a fazolu je nejrozšířenější luštěninou.

Luskoviny údajně obohatí za rok hektar půdy až čtyřiceti kilogramy dusíku. To je tolik dusíku, jako je ve dvou metrácích síranu amonného nebo ve 260 kg ledku vápenatého.

Z luskové zeleniny pěstujeme na zahradách nejčastěji hrách setý dřeňový. Jeho semena sklízíme a vylupujeme z lusků v době, kdy jsou zelená, šťavnatá a sladká.

Jedlý bob patří ve střední Evropě k hojně pěstovaným druhům zeleniny. Pozornosti se těší na farmářských trzích v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku.

Fazoly pěstované v zahradě mohou překvapit rozmanitým využitím v kuchyni, ať už ty čerstvé, konzervované nebo uchované jako suché fazole.

Přestože byla čočka ve střední Evropě známá od pravěku, nezdomácněla tady tak rychle jako hrách. Hrachu se na rozdíl od čočky dařilo i v severněji položených oblastech Evropy. Čočku jsme v našich zeměpisných šířkách začali používat začátkem 19. století. Luštěnina obsahuje 26 % bílkovin, které jsou důležitou složkou naší stravy.

Fazole mají domovinu v Jižní Americe, do Evropy je přivezli Španělé v 16. století. Pěstování fazolí se poměrně rychle rozšířilo a o sto let později se v kuchyních vařily lusky i suché plody.