Přihlásit
Není zelí jako zelí, některý je zelíčko
Věřím, že už máte zelíčko dávníčko naloženo, ušlapáno a zkvašeno, vykysáno – jak se na správnou hlavatici sluší.
A protože jsme v knížce Zelená kuchyně (ovšem pod pseudonymem Sergej Skorňakov) napsali: Starý název hlavatice byl už dávno zapomenut, tak cítím potřebu vše uvést na míru pravou. Ostatně, pokud jste si pozorně všimli nadpisu, tak víte, že mám na mysli zelí. A co na mysli – to, v tomto případě, i na papíře.
Kde s vzalo tu se vzalo
Nevím, co bylo dřív, zda zelí (v podobě zelé) – anebo zelenina. Spíš to zelí, něco jako rostlina dostatečně zelená. Pokud jde o výraz upřesňující, pak hlávkové zelí. To je ovšem jen překlad z někdejšího i současného německého Kopfkohl, případně Hauptkraut. Než se stalo zelí hlavaticí i hlávkovým, byla, žila v někdejším Středozemí (a při přilehlých březích Atlantiku) dvouletá bylina, která o tisíce let později dostala vědecký název Brassica oleracea, brukev zelná. Plným jménem vlastně Brassica oleracea subsp sylvestris. Sylvestris ne jako lesní, ale jako divoká, planá. Ve stejné oblasti nebyla jedináčkem, rostla tu například brukev horská (skalní) na Sicílii, brukev ostrovní na Korsice a v severní Africe navíc i brukev atlasská. Která z nich (vedle té plané) byla pramátí současných košťálovin, nebylo dodnes objasněno. Kdy a kde došlo ke vzniku monstrózních odchylek, jakými jsou hlávkové zelí, kapusty (kadeřavá i hlavatá, ba i růžičková), kedluben, květák a brokolice se stále nedaří dobře zjistit, ale řadu z nich znali již „staří Řekové a Římané“.
Zelíčko mnoha názvů a druhů
A pak běžela staletí a tisíciletí – a nic. Od té doby už žádná další mutace. Kedluben Gigant z Turnova nepočítám. Naši předkové po takové nicotnosti nepátrali, ale slovíčko zelí měli na jazyku co chvíli. Ne na každém takovém by si váš jazejček smlsnul. Vezmu to po abecedě: zelí hadí, jarní, královo mužíčkovo, turecké a zaječí. Vynechal jsem ta, která jasně souvisejí s brukví zelnou.
Zelí hadí, jarní, královo
- Hadí zelí byl (a snad někde ještě je) lidový název pro bylinu kozinec z rodu Astragalus. zejména kozinec sladkolistý, Astragalus glyciphyllos. Tomu se říkávalo – vedle hadího zelí na Prácheňsku, taky vlčí nebo zaječí hrách. Je to běžná bobovitá hájová podrostová bylina s nápadnými, složenými listy.
- Jako jarní zelí byl označován hvězdnatec z rodu Hacquetia. To je rostlina okoličnatá, miříkovitá, nebo, chcete-li mrkvovitá. Jen ji na první pohled mezi mrkve a celery nezařadíte, protože má listy jen dlanitě 3–5 sečné a okolík? Stažený, koncový, na lodyze jediný.
- Ze stejné skupiny či čeledi miříkovitých je i mnohem známější máčka z rodu Eryngium. Té na Moravě říkávali královo zelí pro její údajnou léčivost. Zajímavé je, že z bodlinaté máčky se lidové jméno královo zelí přeneslo i na durman, zřejmě pro jeho ostnité tobolky.
...mužíčkovo, plané, turecké
- Rozchodníkům se u nás říkávalo po vesnicku mužíček. Takové označení jsem ještě zažil, protože mužíček byl oblíbená hřbitovní, náhrobní rostlina, a měla ho na hrobě i babička. Na Chodsku mu ale říkali mužíčkovo zelí.
- České lidové plané zelí patřilo kdysi k hvězdnicovité rostlině kapustce z rodu Lapsana, ale pravděpodobně bylo taky „umělé“ protože se poprvé objevuje v českých překladech Mattiolova Herbáře.
- Jako turecké zelí bývala označována tykev resp. dýně. Veleslavín v překladu Mattiola napsal: „jednu cizí odrůdu, indyánskou staří Čechové zvali turecké zelí, poněvadž k nám přišla přes Turecko“.
A závěrem zelíčko zaječí
Pod lidovým názvem zelíčko se skrýval rozchodník velký, Sedum maximum.
- Po abecedě nám zbývá ještě trojí zelí zaječí: Jedno je ekvivalent mužíčkova zelí, protože se týká také rozchodníku – alespoň na Humpolecku jste se tak domluvili. Druhé se týká janovce metlatého Sarothamnus scoparius a vyskytovalo se možná v podobě zajičí zelí. Tak znali u Miletína, kde tvrdili, že „dává tato křovina dobrou pastvu zajícům“. Třetí zaječí zelí, nikoliv vzadu, byl šťavel z rodu Oxalis i v podobě zaječí zelé.
Není tedy zelí jako zelí, některý je zelíčko.
Foto Shutterstock a D. Auf