Historické růže v české zahradě: keltské, bílé, damašské a další

Oblibu historických růží můžeme připodobnit k přízní, které se těší starožitností. I některé růže jsou dnes živými svědky časů dávno minulých.

Díky prozíravým zahradníkům, kteří začali staré odrůdy sbírat, se značná část historických růží zachovala do dnešní doby.  Krásné a silně voňavé růže se vrátily zpátky na výsluní zájmu a dnes je najdeme v nabídce všech velkých růžových školek po celém světě.

Historické růže zdobí zahrady historických budov i venkovské usedlosti. Své místo si našly také v moderních romantických zahradách se smíšenými záhony v anglickém stylu.

Historické růže v přírodní zahradě

• Velká sbírka historických růží je k vidění v rozáriu v německém Sangerhausenu. V Česku najdeme jejich sbírku v Průhonicích.

Označení historické růže se používá pro všechny odrůdy růží vyšlechtěné před rokem 1867. Toho roku se na trhu objevil vůbec první čajohybrid La France. On a jemu podobní kříženci odstartovali éru moderních růží. Ovšem hranice, kdy nové skupiny růží předčily v oblibě ty staré, leží na přelomu 19. a 20 století.

Skupiny historických růží

Základem historických růží jsou původní evropské zahradní růže patřící do sekce Gallicanae. Jedná se o nejstarší odrůdy, které byly pěstovány v Evropě dávno před dovezením čínských růží z objevitelských cest. Patří sem:

• růže keltská (Rosa gallica),
• růže bílá (R. x alba),
• růže damašská (R. damascena) známé již ze starověku.

Gallika Charles De Mills, neznámý šlechtitel, před rokem 1790

Alba Felicite Parmentie, šlechtitel Parmentier, před 1836

Damascena Celsiana, neznámý šlechtitel, rok 1732

O něco mladší jsou skupiny potomků nejstarších růží:

• stolístka (R. x centifolia).
• mechovka (R. x centifolia muscosa),
• portlandka (R. damascena portlandica) a všichni jejich kříženci.

Stolístka Centifolia Variegata, Vibert 1839

Mechovka Eugenie Guinoisseau, Guinoisseau-Flon 1864

Portlandka Jacques Cartier, Moreau a Robert před 1868

Jsou to skupiny růží s největší odolností vůči mrazu, jejichž oblast pěstování zasahuje až do severských států. Bohužel jsou s výjimkou portlandek jednou kvetoucí. Kvetou extrémně bohatě, ale jen v první polovině června.

Kříženci evropských a čínských růží

Velmi krásné, ale podstatně chloulostivější jsou historické růže ze sekce Chinensae  vzniklé křížením s čínskými růžemi dovezenými do Evropy. Z této sekce se ve střední Evropě  dají pěstovat ve volné půdě:

• bourbonky,
• remontantky.

Bourbonka Honorine De Brabant, Tanne před 1916

Remontantka Ulrich Brunner Fils, Levet 1881

Ty sice křížením ztratily vysokou odolnost starých evropských růží, ale některé odrůdy jsou dobře zimovzdorné, jiné jsou vděčné za zimní ochranu. Po orientálních rodičích podědily ušlechtilý tvar květu a schopnost dobře opakovat kvetení. Téměř bez výjimky krásně voní.

Zbývající skupiny historických růží, které jsou nejvíce ovlivněné orientálními geny růží dovezených z Dálného východu, kvetou prakticky nepřetržitě, ale jsou citlivé na mráz, a proto nejsou vhodné pro pěstování v tuzemsku. Jsou to například

• noisettky,
• čajovky (thei = růže vonící po čaji, nezaměňovat s čajohybridy!).

V Česku se dají úspěšně pěstovat pouze v prostředí vyhřívaného skleníku.

Další možnosti opakovaného kvetení

Staré evropské zahradní růže počínaje galikami a konče mechovkami sice ohromí záplavou květů, ale jen jednou v roce. To se jim nespravedlivě vyčítá; u šeříků ani azalek to nevadí. Růže můžeme doplnit atraktivními květinami, které obstarají květy pro zbytek sezony. Další možností, jak zahradu udržet dlouho v květu, je kombinace starých růží s podobnými růžemi moderními. Ty nakvétají o poznání později, a tak plynule navážou na odkvétající historické růže. Výběr moderních romantických, řekněme přímo „historizujících“ odrůd je veliký.

Foto autorka

Zdroj Zahrádkář 5/2013