Bledule zahradám sluší

Bledule jsou malý rod s pouze dvěma popsanými druhy. Od sněženek se liší tím, že mají všechny okvětní lístky stejně velké.

Bledule jarní

Bledule jarní (Leucojum vernum) je nejznámější. U nás roste roztroušeně v lužních lesích, olšinách a podél potoků. Vykvétá brzy zjara, v Čechách obvykle jeden až dva týdny po sněženkách, na Moravě se sněženkami.

Bledule mají na rozdíl od sněženek pověst málo variabilních rostlin.

Jednotlivé rostliny se liší šíří okvětních lístků a zbarvením skvrny na jejich konci. Skvrna na okvětních lístcích bledule jarní může být zelená nebo žlutá. Karpatské populace (L. v. subsp. carpaticum) jsou obvykle dvoukvěté, směrem na západ dvoukvětých rostlin v populacích ubývá.

Detail květu

Poměrně častá je i vývojová ontogenetická odchylka, při které dochází k různému stupni srůstu poupat až ke vzniku proliferační plnokvětosti. Odchylka většinou není stálá, následující rok obvykle rostliny vykvetou normálně.

Leucojum vernum, poloplný květ vzniklý srůstem dvou poupat

V zahradách se bledule jarní pěstuje již od začátku 15. století, přesto existuje jen minimum odrůd. Odrůdy jsou navíc v kultuře velice vzácné. Jmenovat můžeme:

Gertrude Wister s proliferací zmnoženými okvětními lístky,
Null Punkte s čistě bílými okvětními lístky bez koncové skvrny.

Bledule lesní

Bledule lesní (Leucojum aestivum) je vyšší, s drobnějšími květy. Květů je ve zdánlivém okolíku větší počet, obvykle 3–7. Kvete koncem dubna a začátkem května. Vyskytuje se v jižní, západní a střední Evropě a západní Asii až po severní Írán. U nás ji najdeme vzácně pouze v lužních lesích na jižní Moravě.

Leucojum aestivum

Častěji než planý druh se v zahradnictvích nabízí odrůda Gravetye Giant, která je celkově robustnější, s většími květy. Odrůdu do kultury zavedl zahradník a spisovatel William Robinson (1838–1935), který působil na zámku Gravetye Manor v anglickém hrabství Sussex.

Pěstování v zahradě

Bledule jsou blízce příbuzné sněženkám

Oba druhy bledulí v zahradách dobře rostou. Vyžadují živinami bohaté, spíše těžké půdy. Na jaře je nutný dostatek vláhy. Stanoviště se doporučuje světlé, bledule jarní snáší polostín, bleduli letní sázíme na slunné stanoviště. Oba druhy můžeme vysazovat do trávníků, ale listy můžeme posekat až v době, kdy žloutnou. Cibule mají tenkou slupku, a proto jsou náchylné na vyschnutí.

Oba druhy jsou v přírodě ohrožené a chráněné.

Bledule se řadí mezi rostliny jedovaté. Obsahují podobné alkaloidy jako sněženky: jedovatý leucojin, galanthamin, lykorin a izotazetin. Otravy jsou ale vzácné. Projevují se sliněním, zvracením, průjmem a celkovou slabostí.

Bledule a bledulky

Do rodu bledule byly dříve řazeny také bledulky (Acis). Jedná se o devět Středomořských druhů, které jsou celkově drobnější, s převážně čárkovitými listy.

Na jaře kvete Acis nicaense, někdy nazývaná také sněhová vločka, na podzim pak Acis autumnalis, Acis valentina, Acis rosea.

Acis nicaensis

Acis trichophylla purpuracsens

Listy raší již na podzim a obvykle je poškozuje mráz již při – 5 °C, takže je u nás nelze volně pěstovat. Dobře však rostou s ostatními středomořskými cibulovinami ve skalničkových sklenících. Na rozdíl od našich domácích druhů vyžadují sušší podmínky.

Foto autor